Tento Lutherův kompromisní stav charakteristický svým odstupem od mystického snažení po dokonalosti, známém z provenience katolické a pravoslavné, nesl a nese s sebou přeci jen i pozitivní hodnoty. Meze, Lutherem určené pro modlitbu a půst, zrodily nový přístup nejen ke zbožnosti samé, ale také ke stvoření. Askeze nebyla zcela zavržena, byly jí jen znovu vymezeny limity, které se neměly překračovat. Lutherova celostní obnova duchovního života a duchovního snažení významně přispěla k obecnému zájmu o věci veřejné, v našem případě i o otázky stvoření, životního prostředí a vegetariánství. Lutherův návrat k Písmu a jeho nové a stálé interpretaci stál nepochybně u zrodu křesťansky (biblicky) motivovaného vegetariánství. Reformovaná theologie učinila do dnešní doby v tomto ohledu největší pokroky.
Biblicky motivované vegetariánství však úplně vybočuje z teorie kompromisu, jak ji nastínil Erazim Kohák. Tato nová motivace k vegetariánství se vyznačuje na jedné straně pokorou a úctou před tím, kdo jí maso , na straně druhé však chápe vegetariánství nejen jako součást duchovního života, nýbrž skrze vegetariánství spirituálně a také eticky reflektuje vše, co se jeví v duchovním (samozřejmě také v církevním) životě malátné, umírající či dokonce odumřelé. Je nabíledni, že se křesťanský vegetarián chce učit zvláště od Ježíše. Vyznával jej vždy jako Stvořitele, Vtělené Slovo a Vykupitele, a tak není divu, že u těch bratří, kteří se živí masem, rozpoznává (a odmítá) Ježíše poněkud jinak "zabarveného". Ježíše "lovce" či Ježíše "predátora"... Jak vidno, o kompromisu v otázce křesťanského vegetariánství se v novodobé theologii příliš nejedná. A mělo by?
Toto nekompromisní křesťanské vegetariánství sahá zcela pochopitelně theologicky a eticky hlouběji než vegetariánství kompromisní. Aby se mohl křesťan rozhodnout pro takové "totální" vegetariánství s plnou podporou Písma, kterou velmi dobře rozpoznává a analyzuje Andrew Linzey , znamená to, že hledá biblickou a etickou oporu co nejpevnější, neměnnou. Navzdory zlehčování takového rozhodnutí, kterému bývá obvykle rozuměno jako nepochopení, v lepším případě jako fundamentálnímu výkladu Bible, promýšlí se a musí být promýšlena tato motivace zvláště christologicky a přesažně. Kdyby tomu tak nebylo, museli by takoví křesťané jíst stejné druhy masa a ve stejném množství, v jakém je jídával Ježíš, popřípadě by museli napodobovat vše, čím byl Ježíš Kristus Ježíšem Kristem. Biblicky orientované vegetariánství (a všechny jeho další, resp. vyšší varianty, tzn. veganství, frutariánství atp.) obyčejně nemůže minout tři hlavní teze, které přehledně shromáždil Andrew Linzey. 1) Bible nezmenšuje vážnost aktu zabíjení zvířat - zvíře má "dech života", jenž je darem Hospodinovým, nikoliv lidským, 2) Neexistuje biblicky zakotvená zásada zabíjet zvířata pro Boží vůli, na jeho příkaz, a to způsobem, jako se to děje dnes, 3) Ten, kdo se chce stát vegetariánem, má obecně velmi dobrou podporu právě v Bibli. Křesťansky orientované vegetariánství nemá být přívažkem k duchovnímu životu člověka. Má se plně podílet na duchovním dýchání člověka.
Abychom pochopili, jak ohromná je a může být "totalita" takového "biblicky orientovaného vegetariánství", ukažme si, jak v jednom konkrétním případě vypadal pohled na důstojnost zvířat v podání sv. Antonína Padovského. Slovem: aby mohl sv. Antonín přivést kacíře "ke světlu pravé víry", povolal ho Bůh kázat rybám. Ryby dávaly při jeho kázání "pozor v náramném pokoji a krotkosti a pořádku". Sv. Antonín rybám zdůrazňuje, že mají v životě na výběr slané či sladké vody, mohou se ukrývat před bouřemi, žijí v "jasném živlu", byly zachovány před Potopou, zachránily Jonáše a staly se "pokrmem věčného Krále Ježíše Krista prve než vstal z mrtvých a potom, obzvláštním tajemstvím". Nevíme, zda a jak sv. Antonín z Padovy jedl maso, ale jedno je jisté, vybírá si stejně jako František z Assisi jeden živočišný druh, kterému přisuzuje "zásluhy a schopnosti" nad jiné živé tvory.
Doslova říká: "...jste povinny chváliti Boha a dobrořečiti mu, jenž vám dal více dobrodinní než jiným tvorům". Po svém kázání propustil Antonín ryby s požehnáním a "všecky odešly s podivuhodnými projevy veselosti…" Je vůbec možné, aby ten, kdo takto velebí a buduje důstojnost ryb, kdo jim žehná a propouští je v pokoji, je možné, aby posléze ryby lovil, zabíjel a jedl? Nejen po prvním přečtení tohoto příběhu zůstávám přesvědčen, že to není možné. Ostatně by se našla i jiná zvířata, která byla Ježíši oporou, pomocí a potěšením (zvířata v chlévě, holubice, oslátko, ovce, beránek). Kdybychom porovnali tuto jejich "životní užitečnost", myslím, že bychom nebyli daleko od konstatování, že např. takový slon či ptakopysk nejsou o nic menší a neužitečnější než ryby či holubice.
Podobným způsobem, analyticky přesným způsobem uvažují ti, kteří hledají pro své vegetariánství podporu co nejobsáhlejší. V tom spočívá ona pozitivní totalita biblicky orientovaného vegetariánství - jde o rozšiřování etických hodnot a jejich uplatňování na co možná největší počet možných individualit v rámci Božího stvoření. Není od věci uvést, že podobný zápal pro věc, jakou nalézáme u vegetariánů křesťanského ražení, bychom měli a chtěli očekávat také od těch, kdo se živí masem. Očekáváme od nich "promyšlené masojedství" (thoughtful carnivorous), a to očekávání je bez špetky pohrdání či opovržení. Obojí strany jsou pod velkým tlakem svého prostředí i přirozené lidské touhy po zdokonalování věcí. Ten, kdo dává přednost rostlinné stravě, neujde pokušení zkvalitnit výpěstky potřebných potravin jakkoliv jen to bude možné, zvláště však genetickou modifikací. Upřednostňuje-li kdo masitou stravu, bude muset z mnoha hledisek zdůvodnit, proč a nač jsou a budou v blízké době potřebná zvířata s mnohonásobně vyšší vahou a objemem masa, než jim jejich přirozenost dovoluje. Nač mít pro děti na hraní místo koťátka dospělého slona velikosti křečka? Proč zrychlovat růst "jatečního kuřete" o desetinásobky, proč mít prasata velikosti samotných venkovských chlévů?
Promyšlené křesťanské vegetariánství chce vědět, z jaké příčiny samo zachovává a zachovávat pomáhá život všech zvířat a potažmo celé přírody. Je pro něj mnohem pochopitelnější a smysluplnější nechat pro lásku k člověku člověka žít a nechat pro lásku k zvířeti žít zvíře. Zabíjet zvíře s tím, že ho miluji upřímnou láskou, není jen problém citu, ale také problém etiky. Láska a smrt jsou natolik důležité a závažné veličiny, že je velice složité aplikovat tuto dvojici na každodenní vztah člověka k člověku a člověka ke zvířeti, a to zvláště způsobem (ledabylým), jakým se to děje dnes. Že může být lidské pouto ke zvířeti charakterizováno nikoliv pouze přísně vědecky (jak to činil například Konrád Lorenz), ale také niterně psychologicky, dokazuje v mnoha případech světová literatura.
Přes všechnu nespravedlnost a nevysvětlitelnost, kterých se člověk dopouští na zvířatech, vysvítá v literárních příkladech pouto člověka a zvířete ve své pravdivé (původní) nahotě. Jeden příklad za všechny. Není jej možné brát doslova, ale "zasutá" myšlenka této historie, domnívám se, je obdivuhodná. "Medik Fischl a filosof Eichler spatří na dvoře v hostinci "U vévody Přemysla" na cáru rozedraného koberce psí mrchu a vedle ní šest štěňat právě vržených, z nichž pět již pošlo, zatím co šesté skomírá. … Tu stane náhle mezi nimi žena, jež běduje a spíná ruce: "Má ubohá fenka! Kdybych jen byla bývala doma! Já bych tě nebyla nechala umřít!" … Marně pokouší se žena, aby nakrmila živé štěně kouskem chleba. Náhle projede myšlenka její tváří. Trhnutí - bluza je otevřena, košile odsunuta - plné těžké prsy zasvítí. Žena zkouší: malé stisknutí a několik kapek vyprýští - nepozbyla dosud mléka. Žena posadí se uprostřed dvora na zem, nestarajíc se o lidi kolem sebe. Kolena těsně přitažena k tělu a záda opřena o škopek, jenž zůstal na dvoře. Pak si přitiskne štěně a vstrčí mu bradavku do tlamičky. Pes ssaje…"
Víme z pera samotného autora Julia Krause, že celý kratičký příběh se točí okolo skomírajícího národa a lidského pudu, který se na záchranu tohoto národa aktivuje. Symbolický akt záchrany (respektování) zvířete je však nejen v literární historii znám; neobjevuje se běžně, zato však pravidelně (např. Francis Jammes, Franz Werfel, deníkové záznamy Franze Kafky). Člověk zachraňuje zvíře za cenu osobního zesměšnění a pohrdání okolím. O této záchraně by mohly zdařile vyprávět tři jazyky téměř shodně: Albert Schweitzer, Konrád Lorenz a Erazim Kohák.
Podobným způsobem, analyticky přesným způsobem uvažují ti, kteří hledají pro své vegetariánství podporu co nejobsáhlejší. V tom spočívá ona pozitivní totalita biblicky orientovaného vegetariánství - jde o rozšiřování etických hodnot a jejich uplatňování na co možná největší počet možných individualit v rámci Božího stvoření. Není od věci uvést, že podobný zápal pro věc, jakou nalézáme u vegetariánů křesťanského ražení, bychom měli a chtěli očekávat také od těch, kdo se živí masem. Očekáváme od nich "promyšlené masojedství" (thoughtful carnivorous), a to očekávání je bez špetky pohrdání či opovržení. Obojí strany jsou pod velkým tlakem svého prostředí i přirozené lidské touhy po zdokonalování věcí. Ten, kdo dává přednost rostlinné stravě, neujde pokušení zkvalitnit výpěstky potřebných potravin jakkoliv jen to bude možné, zvláště však genetickou modifikací. Upřednostňuje-li kdo masitou stravu, bude muset z mnoha hledisek zdůvodnit, proč a nač jsou a budou v blízké době potřebná zvířata s mnohonásobně vyšší vahou a objemem masa, než jim jejich přirozenost dovoluje. Nač mít pro děti na hraní místo koťátka dospělého slona velikosti křečka? Proč zrychlovat růst "jatečního kuřete" o desetinásobky, proč mít prasata velikosti samotných venkovských chlévů?